Dva lesy

Kdysi dávno v elfí zemi existovali dva rozdílné lesy.
První z nich se jmenoval Les světla. U něho nikdy slunce nezapadalo a vždy paprsky jasně svítily až na jeho konec. V tomto lese žilo mnoho světlých elfů a mnoho mystických krásných bytostí. Elfové v tomto lese byly vždy veselí, rozumní a obětaví.
Druhý z lesů se jmenoval Les stínů. Na jeho stranu sluneční paprsky nikdy nedopadly. Věčně v lese byla temná tma. I jeho obyvatelé tak vypadaly. Žili v něm temní elfové s temnou pletí. Jen jejich oči jasně vždy zářily v temnotě. Spolu s nimi tam žili i nejrůznější démoni a bytosti, jenž o nich nikdy nebylo slyšeno.
Mezi těmito dvěmi lesy vedla cesta věčně posypána bílou vrstvou sněhu. Rozdělovala tyto zcela rozdílné lesy od sebe. Často po této cestě přecházeli lidští obchodníci a pocestní, kteří ani nevěděli, že v těchto lesích někdo žije.
Považovaly se totiž za prokleté.
Ten, kdo do nich vstoupil, ten již nikdy nevyšel ven.
Ptáte se proč? Inu, to je tak. Elfové a další bytosti si nepřáli, aby se na jejich území potloukal někdo jiný a tak ho zabili.
Tyto dva lesy mezi sebou vedly neustálé boje a války. Obyvatelé často útočili na druhé a tak padaly obětí jedna za druhou.
Dokud nepřišel ten, co tyto lesy změnil.

Nastal další den. Cesta byla jako vždy pokrytá vrstvou bílého čistého sněhu.
Na ni stál elf. Měl blonďaté vlasy dlouhé po lopatky. Na jeho krásně řezané tváři svítili jasné zelené oči.
Každý by si pomyslel, že tento elfský jedinec pochází od světlých elfů. Ovšem, tomu tak není. V jeho těle koluje krev temných elfů.
Jeho historie je velmi dlouhá a zmatená. Jeho matku, světlého elfa, kdysi znásilnil temný elf a nechal ji napospas osudu. Za devět měsíců se ji narodil on. Vzhledově vypadal jako ona, ovšem jeho matka věděla, že ostatní světlí elfové z něho vycítí temného elfa. A tak s ním utekla daleko od těchto dvou lesů, aby její syn mohl být v bezpečí.
Ovšem, léta plynula a matka zemřela stářím. Proto se mladík rozhodl, že tyto dva lesy navštíví, i kdyby ho měli zabít. Chtěl spatřit svůj pravý domov, který mu byl tak dlouho skrýván. Chtěl mezi těmito dvěmi lesy a odlišnými národy vytvořit mír. Nechtěl, aby bojovaly, aby se zabíjeli. Vždyť byly úplně stejní. Jediné, co je od sebe odlišovalo byla barva pleti a místo, kde žili.
Stál mezi dvěmi lesy na zasněžené cestě. Vždy se díval na oba dva lesy a čekal, až se konečně objeví ostatní jeho druhu.
Zaslechl šum větví nahoře nad sebou. 'Vítr.' pomyslel si a nechal hlavu stále rovně. Poté zaslechl i křupání sněhu. Byly na cestě za ním.
Neuhnul se z místa ani o krok. Stál tam jako socha a pozoroval oba dva lesy.
Zaslechl bojové výkřiky z obou stran lesů. Chystaly se na něho oba dva kmeny.
Pomalu už začínal vidět, jak z obou lesů vybíhají elfové se zbraněmi v rukou. Viděl jejich naštvané tváře a cítil jejich touhu po krvi a jeho smrti.
Najednou se oba dva kmeny elfů zastavili a složili své zbraně podél těla.
Z nebojácného blonďatého elfa oba dva kmeny vycítili zvláštní sílu a energii.
"To je on." Začali si šeptat jeden po druhém mezi sebou. Šepot zněl jako šustění větví, když přes ně šel vítr.
Elf zastříhal ušima na znamení toho, že je slyšel. Všichni okamžitě položili zbraně na zem a poklekli do sněhu, aby se mocnému elfovi mohli poklonit.
Ten se jen pousmál a přešel k prvnímu elfovi, který mu byl nejblíže. "Nepoklekávejte přede mnou. Nemáte proč. Jsem stejný, jako vy všichni ostatní." řekl milým hlasem a pomohl temnému elfovi vstát. Všichni ostatní se na něho nechápavě dívali.
"Vstaňte, ale neberte do rukou zbraně." Požádal všechny okolo.
Ti se na sebe jen podívali a mírně přikývly hlavou. Poté vstaly, jak je požádal.
"Pane, dlouho jsme čekali na váš příchod." Rozhodnul se promluvit jeden ze světlých elfů.
Jak jsem říkala předtím, jeho minulost je velmi složitá. Jeho duše je totiž reinkarnací předchozích elfů, kteří drželi mír mezi těmito dvěmi kmeny. Když jeho předchůdce zemřel, jeho duše se znovu převtělila. Tentokrát to měl být on, kdo urovná tyto spory a skončí války.
"Schovejte zbraně. Nebude jich už potřeba. Nechte si je na později, až na vaše vesnice někdo zaútočí. Začněte zase žít normální život, jako kdysi." Řekl a otočil se ke všem. "Vytvořte znovu ten mír, jako kdysi."

Nyní mezi těmito dvěmi lesy vládne klid. I když na jednom slunce pořád svítí a ve druhém je pořád černočerná tma, tyto dva lesy už spolu neválčí. Ani elfové a bytosti v nich. Vládne zde mír, který zde založil on. Ten blonďatý elf se zelenýma očima a temnou krví.
Všichni elfové volají slávu vždy, když uslyší jeho jméno.
Sérë - ochránce míru

Back.

Zdravííím!^-^,

Po dlouhé době, zase příspěvek! To snad už ani není možné! Ale já jsem ještě nezapomněla že mám blog.

Proč vlastně píšu.. Je tu nová rubrika: ''Texty písniček'' :3 Bude to rozdělené do dvou částí. 1. Část bude taková, že tam budou pouze moje texty (ano píšu texty). A druhá část bude taková, že tam budou překlady a prostě třeba známé texty apod. :) Jelikož jsem zastánce tvrdší hudby, tak tam nebudou moc POPové sračky. Ale vlastně, najdou se i některé, které jsou docela i dobré (možná).

Další věcí je ta, že mám neskutečně moc hotových povídek.. Takže tu bude víc povídek a bude tu i jedna na kapitoly. Ještě není začatá, ale brzy bude. :) Mám totiž dva nápady na tu povídku a bohužel nevím který použít. Napadlo mě, je smíchat dohromady. Takže zkusím něco začít a potom někdy v průběhu dalších článků, dám vědět o čem bude.
Myslím že je to prozatím všechno.. !! H. už se nevrátí !! Jak jsem zmiňovala v minulém článku pana H., je s ním konec.:) Život jde dál. 
A teď už  to je vše. :3
Muhehe.

Happy day?

Zdravím,

Po dlouhé době tu je zase nějaký ten příspěvek.. No. Bylo to už eh.. Přes měsíc. Ale tak co. Hodně, ale vážně hodně se toho za tu dobu změnilo. Nevím, jestli něco z toho, co se změnilo  se změnilo  na něco lepšího.  Všechno je jiný. Jako kdyby spousta lidí neznala mé jméno,  jako kdybych byla neviditelná. Je pravda, že když něco potřebují, jsem tu jako kdybych tu byla pořád. To navazuje na další věc, která se změnila.. Kdysi jsem chtěla pomáhat lidem. Jenže teď jim chci pomáhat ještě víc. Hlavně těm, kteří ani nepoděkují a zase se ozvou až budou něco potřebovat. Hodně lidí mi poslední dobou řeklo, že mě nesnáší, to přispívá k tomu, abych já nesnášela sebe místo, abych nesnášela je.  O.o No to je jedno. Další věcí je asi ta, že se možná dostanu na nějakou dobrou školu :O. Jo, sama to nechápu, ale začala jsem se učit :O. Vlastně, do pomohlo k tomu něco,  za čím jsem si hodně dlouho a silně stála. Ještě pořád stojím. Jednoho dne prostě dne.. 27.4 se něco stalo. Něco, co všechno změnilo. Pohled na svět, nálady a také to způsobilo velkou bolest a ztrátu. Musela jsem se začít pořádně učit, abych měla skvělé známky a splnit si sen, který pro mě strašně znamená. Když někoho milujete a chcete ho vidět, uděláte pro to vážně cokoliv. A já pro to musela udělat to, abych měla dobré známky. Ze začátku to bylo těžké ale potom se to rozjelo a šlo to jako po másle.. Teď je to zase těžké, hlavně když na mě všechno to trápení apod. zase spadlo. Musím se hodně snažit, jenže někdy to vážně nejde.. Snažíte se myslet na učení a stejnak vám to hlavy přiletí myšlenka, co by se stalo kdybych najednou zmizela.. A k tomu spoustu otázek.. Chyběla bych někomu? Hledali by mě? a spoustu dalších.. Aby to bylo ještě těžší než to je, stala se další věc. Jo, sice jsme kamarádi, ale někdy to vypadá že se nesnášíme a to mě níčí. Když se hádáte s někým koho máte rádi.. Je to hnusný pocit.. Pocit beznaděje.. Je tu ještě vůbec naděje, že H. někdy uvidím? Co když H. ztratím úplně? Zajímalo by mě.. Kdy bude konečně ten Happy Day a uvidím H.

 Kdy se to všechno změní do normálu a já budu konečně happy?

Dcera, která našla svého otce

Všude okolo nich stáli muži se zbraněmi v rukou. Čekali na svého vůdce, až jim dá povel k útoku.
"A tatínku, vrátíš se mi?" zašeptala tiše mladá blonďatá holčička s velkýma očima.
Její otec, elfský bojovník, ji položil jemně ruku na vlasy a mírně ji je rozcuchal. "Neboj se Estel. Vrátím se ti, jakmile budu moct. A až budeme zase spolu, tak si zase zajdeme na tvoji oblíbenou citrónovou zmrzlinu!" na to se její otec pousmál.
I dívence se zvedly koutky a tím ji vytvořili na její dětské tváři úsměv. Chytla otcovu ruku a pohladila se s ní po tváři. "Tatínku, vrať se brzo. A buď opatrný."
Blonďatý elf se vykroutil své dceři ze sevření. Naposledy ji věnoval svůj úsměv a otočil se zády k ní. Ovšem nevěděl, že tohle je naposled, kdy svou dceru uvidí.
Uběhlo několik let. Z malé holčičky Estel se stávala dívka. Dívka, která žila bojem a nadějí, že se někdy její otec vrátí.

Uběhlo již deset let od doby, kdy Estel naposledy svého otce viděla.
A ten den, na její šestnácté narozeniny se rozhodla.
Rozhodla se najít ho.
Byla oblečená ve své zlaté zbroji a přes sebe měla otrhaný černý plášť s kapucí. Aby mohla svého otce najít, musela jít za vědmou, aby ji napomohla.
Ale vědma žila daleko od vesnice a v noci bylo zakázané z vesnic vycházet. Proto se Estel musela ukrýt v černé kápi.
Kápi si nasadila na sebe a tak dokonale schovala svůj obličej. V tichosti se ve tmě proplížila okolo stráží a dostala se ven z vesnice. Pro teď měla vyhráno.
Šla po lesní cestě, po které vždy chodila den svých narozenin. Vždy v ten den chtěla vědět o otci nějaké zprávy a jediný, kdo ji to vždy řekl byla vědma. Zprávy se ale vždy opakovaly. Byly stejné. Nikdy jejího otce nemohla nalézt.
Tentokrát ale byla rozhodnuta přes všechny ty špatné zprávy ho najít.
Konečně došla k lesní chatrči. Dřevo vypadalo plesnivé a celá stavba vypadala na to, že se za chvíli rozpadne.
Estel se zastavila u dveří. Natáhla ruku a dlaň semkla v pěst, aby mohla pořádně zaklepat.Dveře se ale najednou otevřely a v nich stála celkem mladá elfí žena."Ah, malá Estel, přišla jsi zjistit, jestli nevím něco nového o tvém otci?" zeptala se elfka s mírným úsměvem.
"Ano vědmo." Přikývla. "Mohu dál?" zeptala se.
Žena ji teda pozvala dál a zavřela za ní dveře. Když se ale na blonďatou dívku ve zlaté zbroji otočila, její úsměv z tváře zmizel. "Má milá Estel, nerada tě zdržuji, tak nebudu chodit kolem horké kaše a-"
"O otci zase nic nového, že?" přerušila její řeč dívka smutným hlasem.
"Ne." Odpověděla ji vědma. "Chtěla jsem ti říct, že tvůj otec je v temné jeskyni a-'' "V Temné jeskyni?! To je celkem nedaleko! Už se vrací! Vidíš! Říkala jsem vám to!" vykřikla šťastně blonďatá elfí dívka s úsměvem.
"Estel." Oslovila radostnou dívku před ní. "Nechci ti kazit radost, ale tvůj otec je mrtev."
Estel na chvíli cítila, jak se ji zastavilo srdce. Dostala šok. Sedla si na nejbližší židli, kterou uviděla. "C-Cože? Jak dlouho?"
"Pár dní."
Dívka se okamžitě vyšvihla do stoje a rychlostí světla vyběhla z chatrče, kde vědma bydlela.
"Estel!" zvolala její jméno elfská vědma, ovšem blonďatou elfici tím nezastavila.
Estel běžela. Skoro nic nevnímala, ani své nahořklé slzy, které ji stékaly po obličeji. Běžela za svým cílem. Do Temné jeskyně.
Vběhla tam a okamžitě se zastavila. Všude okolo ní byla temnota a jediné, co slyšela byl svůj dech, buchot srdce a kapky dopadající do jeskyních louží.
"Tati!" vykřikla. Její hlas se odrážel od stěn jeskyně, dokud šel slyšet. Nikdo ale na její zavolání neodpověděl. "Tati!" zkusila to znovu, ale zase nic.
Estel se rozhodla, že popojde dál to Temné jeskyně, ale váhala.
Jeskyně měla totiž temnou legendu. Ten, kdo do ní vešel, ten už se nikdy nevrátil. Nikdo ale neví, co se v ní děje, Zda-li tam je schovaná nějaká příšera, časová brána a nebo dokonce i něco jiného.
Blonďatá elfí dívka stiskla dlaň v pěst. Musela se rozhodnout. Buď vejde a najde svého otce a nebo už nikdy nespatří sluneční světlo.
Vykročila směrem k temnu. Rozhodla se. Rozhodla se, že najde svého otce, i kdyby ji to mělo stát život.
Šla a slyšela každý svůj nádech a výdech. Sem tam se otočila za sebe. Měla pocit, že ji někdo sleduje.
Pak se ale náhle zastavila a padla na kolena. Spatřila ho.
Její otec, Eruecco, vysel na nějakém oslizlém chapadle a jeho nehybné tělo se houpalo ze strany na stranu. Hlavu měl sklopenou a tak mu vlasy zakrývaly obličej.
"Tati." Šeptla potichu Estel už začínala cítit, jak její slzy padají z jejího obličeje. Srdce se ji silně rozbušilo a plíce se ji smrskly. Nemohla dýchat. Ten pohled na jejího mrtvého otce ji ubližoval.
"Tatínku." Šeptla znovu a postavila se na nohy. Pomalu se k němu vydala.
Nevšimla si ale, že ji pronásledují krásní malí třpytící se motýli, kteří ovšem byly to zlo.
Byli to motýli halucinace. Každý, kdo je poté po vchodu do jeskyně spatřil, ten si myslel, že žije obyčejný život. Ale motýli vypouštěli ze svých krásných třpytících se křídel omamující a zabijácké pachy.
"Tati." Šeptla znovu, aby se přesvědčila, že ji opravdu otec neslyší. Zvedla svou ruku a dlaní se dotkla otcova studeného a mrtvého obličeje. "Tatínku." Pohladila ho po tváři. Poté se přes ten všechen smutek a slzy mírně a mile pousmála. "Konečně jsme se zase sešli."
A touto větou dívčin život skončil. Setkala se s otcem, ale jakmile k němu promluvila, motýli se rozzářili ještě více, než do teď. Jejich omamující látky se vznesli do vzduchu a dívku omráčili, až ji zabili.

Elfí vědma chtěla dát všem ostatním jejím příbuzným vědět o jejím stavu, ale věděla, že kdyby řekla pravdu, vydají se jí do jeskyně hledat. Proto všem nalhala, že Estel se setkala se svým otcem a utekla daleko od vesnice. Že jsou nyní spolu a žijí šťastné životy.

Tak trochu její lež byla i pravdou. Nyní jsou Estelina a Erueccova duše opět spolu a obě tyto duše jsou šťastné.

Město snů

Zdravím!,

Ve škole mě napadla myšlenka, existuje město snů? Pokud takovéhle město existuje, hned jak mi padne 18, tak se tam stěhuju! Kdo by si nepřál žít v  takovém vysněném městě, které leží na oblacích, fouká tam jemný vítr, lidé tam jsou laskaví a nikdo se na vás nedivá jako na mimozemšťana, jen proto, že máte odlišný styl, nebo způsob myšlení.. Dívám se na to ale tak, že si každý může vytvořit svůj ''svět snů''. Když se nad tím tak zamyslím, já v něm vlastně už i žiju. Už jen proto, že se netváříte tak, jak by každý chtěl.. A pořád se snažíte vybudovat si svůj vlastní svět, kde budete mít své přátele a popřípadě někoho, koho milujete z celého srdce a nebude vám do toho nikdo mluvit. I když já taková rozhodně nejsem.. Moje ''město'' je tiché, klidné a zábavné. Lidé se tam smějí a každý se má rád. Sousedi si navzájem pomáhají, každou noc se lidem zdají ty nejkrásnější sny o jednorožcích a vílách. A co je nejhlavnější, neexistují tam pravidla, jen proto, že každý můj kamarád/ka v něm, má své pravidla určena mezi sebou.  Takže ano, já na ''Město snů'' věřím, tahá mě totiž každodenně z toho nejhoršího snu.

Něco víc o mně.

Zdravím,

Takže, tohle je ten slíbený článek ''něco víc o mě''  budu to psát po bodech a by to nebyl nějaký ultra mega hard dlouhý článek.. Tak jdeme na to! :)

• Jessica
• 14 let^
• Bi^
• Ústecký kraj
• Oblíbené číslo - 666
• Oblíbené zvíře  - Vlk
• Oblíbená barva - Black
• Styl hudby - Metal, rock, punk, core, rap, snesu i hip hop kvůli streetu,        dubstep, techno a cokoliv kromě      Bíbra, Cirkusu, Van Erkšn a podobných  kravin.

• Moře nebo hory? - Moře:3

• 3 Piercingy
• Jaro nebo podzim? - Podzim

• Kdy mám narozeniny? - 5.5
• Barva očí - Modro zeleno šedé něco :D
• Miluju horory:3
• A taky miluju měsíc :3
• Nesnáším svou alergií.
• Píšu povídky
• Kreslím
• Dokonce i fotímO.o''
• Baví mě zpívat i když to zrovna moc neumím.. :D
• Miluju lesy:3
• Hraju RP :O
• Hraju IMVU
• Žeru fantasy:3
• Jsem alergická na pomeranče a mandarinky..:(
• Jsem poměrně malá.. 158 cm o.O''
• Oblíbené holčičí jméno - Dominika:)
• Oblíbené klučičí jméno- Oliver, Honza, Kuba.')

• Otaku:3
• Přezdívka - Dee a Hobit.:D
• Jsem totální knihomol..
• Jsem zamilovaná:3
• Dokonce i zadaná :3
• Tancuju street.
•  A to by asi stačilo protože mě už nic nenapadá co bych napsala :O x.x''

Krvavá bába

Večer.

"První hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Noc.

"Druhá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Ale děti byly na louce, držely se za ruce a chodili v kruhu.

"Třetí hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Vedle nich chodilo další dítě.

"Čtvrtá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Chodilo v protisměru se sklopenou hlavou.

"Pátá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Měsíc svítil na louku, kde si hráli.

"Šestá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Žádný z rodičů je ještě domů nehledal.

"Sedmá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Nebe ale už nebylo zdaleka tak jasné, jako před chvíli.

"Osmá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Bouřkové mraky přicházely.

"Devátá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Obklopovaly měsíc ze všech stran.

"Desátá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Okolo dětí se rozhostil studený vítr.

"Jedenáctá hodina odbyla, lampa ještě svítila."

Tak studený jako sama smrt.

"Dvanáctá hodina odbyla, lampa-"

"Zhasla." Promluvilo dítě chodící v protisměru.

Měsíc zakryly mraky.

Když znovu vylezl, všechny děti, až na jedno, byly mrtvé.

Až na to, které drželo ve svých rukou zkrvavený nůž.