"A tatínku, vrátíš se mi?" zašeptala tiše mladá blonďatá holčička s velkýma očima.
Její otec, elfský bojovník, ji položil jemně ruku na vlasy a mírně ji je rozcuchal. "Neboj se Estel. Vrátím se ti, jakmile budu moct. A až budeme zase spolu, tak si zase zajdeme na tvoji oblíbenou citrónovou zmrzlinu!" na to se její otec pousmál.
I dívence se zvedly koutky a tím ji vytvořili na její dětské tváři úsměv. Chytla otcovu ruku a pohladila se s ní po tváři. "Tatínku, vrať se brzo. A buď opatrný."
Blonďatý elf se vykroutil své dceři ze sevření. Naposledy ji věnoval svůj úsměv a otočil se zády k ní. Ovšem nevěděl, že tohle je naposled, kdy svou dceru uvidí.
Uběhlo několik let. Z malé holčičky Estel se stávala dívka. Dívka, která žila bojem a nadějí, že se někdy její otec vrátí.
Uběhlo již deset let od doby, kdy Estel naposledy svého otce viděla.
A ten den, na její šestnácté narozeniny se rozhodla.
Rozhodla se najít ho.
Byla oblečená ve své zlaté zbroji a přes sebe měla otrhaný černý plášť s kapucí. Aby mohla svého otce najít, musela jít za vědmou, aby ji napomohla.
Ale vědma žila daleko od vesnice a v noci bylo zakázané z vesnic vycházet. Proto se Estel musela ukrýt v černé kápi.
Kápi si nasadila na sebe a tak dokonale schovala svůj obličej. V tichosti se ve tmě proplížila okolo stráží a dostala se ven z vesnice. Pro teď měla vyhráno.
Šla po lesní cestě, po které vždy chodila den svých narozenin. Vždy v ten den chtěla vědět o otci nějaké zprávy a jediný, kdo ji to vždy řekl byla vědma. Zprávy se ale vždy opakovaly. Byly stejné. Nikdy jejího otce nemohla nalézt.
Tentokrát ale byla rozhodnuta přes všechny ty špatné zprávy ho najít.
Konečně došla k lesní chatrči. Dřevo vypadalo plesnivé a celá stavba vypadala na to, že se za chvíli rozpadne.
Estel se zastavila u dveří. Natáhla ruku a dlaň semkla v pěst, aby mohla pořádně zaklepat.Dveře se ale najednou otevřely a v nich stála celkem mladá elfí žena."Ah, malá Estel, přišla jsi zjistit, jestli nevím něco nového o tvém otci?" zeptala se elfka s mírným úsměvem.
"Ano vědmo." Přikývla. "Mohu dál?" zeptala se.
Žena ji teda pozvala dál a zavřela za ní dveře. Když se ale na blonďatou dívku ve zlaté zbroji otočila, její úsměv z tváře zmizel. "Má milá Estel, nerada tě zdržuji, tak nebudu chodit kolem horké kaše a-"
"O otci zase nic nového, že?" přerušila její řeč dívka smutným hlasem.
"Ne." Odpověděla ji vědma. "Chtěla jsem ti říct, že tvůj otec je v temné jeskyni a-'' "V Temné jeskyni?! To je celkem nedaleko! Už se vrací! Vidíš! Říkala jsem vám to!" vykřikla šťastně blonďatá elfí dívka s úsměvem.
"Estel." Oslovila radostnou dívku před ní. "Nechci ti kazit radost, ale tvůj otec je mrtev."
Estel na chvíli cítila, jak se ji zastavilo srdce. Dostala šok. Sedla si na nejbližší židli, kterou uviděla. "C-Cože? Jak dlouho?"
"Pár dní."
Dívka se okamžitě vyšvihla do stoje a rychlostí světla vyběhla z chatrče, kde vědma bydlela.
"Estel!" zvolala její jméno elfská vědma, ovšem blonďatou elfici tím nezastavila.
Estel běžela. Skoro nic nevnímala, ani své nahořklé slzy, které ji stékaly po obličeji. Běžela za svým cílem. Do Temné jeskyně.
Vběhla tam a okamžitě se zastavila. Všude okolo ní byla temnota a jediné, co slyšela byl svůj dech, buchot srdce a kapky dopadající do jeskyních louží.
"Tati!" vykřikla. Její hlas se odrážel od stěn jeskyně, dokud šel slyšet. Nikdo ale na její zavolání neodpověděl. "Tati!" zkusila to znovu, ale zase nic.
Estel se rozhodla, že popojde dál to Temné jeskyně, ale váhala.
Jeskyně měla totiž temnou legendu. Ten, kdo do ní vešel, ten už se nikdy nevrátil. Nikdo ale neví, co se v ní děje, Zda-li tam je schovaná nějaká příšera, časová brána a nebo dokonce i něco jiného.
Blonďatá elfí dívka stiskla dlaň v pěst. Musela se rozhodnout. Buď vejde a najde svého otce a nebo už nikdy nespatří sluneční světlo.
Vykročila směrem k temnu. Rozhodla se. Rozhodla se, že najde svého otce, i kdyby ji to mělo stát život.
Šla a slyšela každý svůj nádech a výdech. Sem tam se otočila za sebe. Měla pocit, že ji někdo sleduje.
Pak se ale náhle zastavila a padla na kolena. Spatřila ho.
Její otec, Eruecco, vysel na nějakém oslizlém chapadle a jeho nehybné tělo se houpalo ze strany na stranu. Hlavu měl sklopenou a tak mu vlasy zakrývaly obličej.
"Tati." Šeptla potichu Estel už začínala cítit, jak její slzy padají z jejího obličeje. Srdce se ji silně rozbušilo a plíce se ji smrskly. Nemohla dýchat. Ten pohled na jejího mrtvého otce ji ubližoval.
"Tatínku." Šeptla znovu a postavila se na nohy. Pomalu se k němu vydala.
Nevšimla si ale, že ji pronásledují krásní malí třpytící se motýli, kteří ovšem byly to zlo.
Byli to motýli halucinace. Každý, kdo je poté po vchodu do jeskyně spatřil, ten si myslel, že žije obyčejný život. Ale motýli vypouštěli ze svých krásných třpytících se křídel omamující a zabijácké pachy.
"Tati." Šeptla znovu, aby se přesvědčila, že ji opravdu otec neslyší. Zvedla svou ruku a dlaní se dotkla otcova studeného a mrtvého obličeje. "Tatínku." Pohladila ho po tváři. Poté se přes ten všechen smutek a slzy mírně a mile pousmála. "Konečně jsme se zase sešli."
A touto větou dívčin život skončil. Setkala se s otcem, ale jakmile k němu promluvila, motýli se rozzářili ještě více, než do teď. Jejich omamující látky se vznesli do vzduchu a dívku omráčili, až ji zabili.
Elfí vědma chtěla dát všem ostatním jejím příbuzným vědět o jejím stavu, ale věděla, že kdyby řekla pravdu, vydají se jí do jeskyně hledat. Proto všem nalhala, že Estel se setkala se svým otcem a utekla daleko od vesnice. Že jsou nyní spolu a žijí šťastné životy.
Tak trochu její lež byla i pravdou. Nyní jsou Estelina a Erueccova duše opět spolu a obě tyto duše jsou šťastné.
Žádné komentáře:
Okomentovat